Extrémní podoby sexu a násilí představují jednotící linií žánrových produkcí z filmografie Joa D’Amata. Především v hororech se filmař často zaměřoval na abnormální stavy a jednání postav, čímž ozvláštnil tradiční motivy žánru a nastavil cestu k jeho novému chápání. Příběh paranormálního mladíka, který mumifikuje mrtvé tělo své dívky, patří mezi divácky a zejména fanouškovsky nejoblíbenější D’Amatovy filmy a postupem času se zařadil mezi kultovní tituly teenagerského publika. Charakterová mnohoznačnost mladého hrdiny, který lavíruje mezi psychickou rozpolceností a náklonnostmi k nekrofilii i kanibalismu, ho staví na pomezí psychopatického vraha a monstra, byť v podstatě jako typické nadpřirozené hororové monstrum vůbec nevystupuje. Minimalistickou hudbu složila rocková kapela Goblin spolupracující na filmech Daria Argenta. Snímek proslul zejména explicitní mi obrazy brutálního násilí, což zavdalo k několika cenzurním zásahům. Z tohoto důvodu se vyskytuje v různých verzích a pod různými distribučními názvy.

D’Amato o svém filmu říká: „Mnoho lidí věří, že jsem ve filmu použil záběry ze skutečné pitvy, ale není to pravda. Použil jsem zvířecí vnitřnosti a herečky na sobě měly umělý hrudník, který jsme rozdělili na dvě části, abychom vytvořili efekt rozpáraného těla. Ve všech čtyřech hororech, pokud zahrneme také Le notti erotiche dei morti viventi (Erotické noci živých mrtvých, 1980), jsme vytvořili krvavé efekty použitím odřezků od řezníka. Neměli jsme žádného experta na speciální efekty.“