Miyazakiho návrat na začátek, konkrétně ke scénáři "Panda! Go, Panda!: Rainy Day Circus" - to znamená k fantastické pohádce pro malé děti. Gejzír nápadů sice rozmělňuje autorova tradiční témata jako ekologie, dospívání či soudržnost rodiny do barvičkami hýřící podívané, ale právě tou má Ponyo být. Namísto objevování nových zákoutí nevídaného světa jako v "Naušice" či "Laputě" a uhrančivého vhledu do prostoru dětské fantazie v "Totorovi" je zde před zraky diváků roztržen pytel s obrazotvorností, která končí za hranicí rámu (ve smyslu, že zde není vytvořený koherentní komplexní svět, pouze ostrůvek ve vzduchoprázdnu).

Je to jako listovat knížkou Mijazakiho náčrtků a maleb, kde se mísí fantastické výjevy s obyčejnými věcmi, kterým autorova stylizace dává magický nádech. "Ponyo" dokládá, že i se sedmdesátkou na krku Mijazaki co do fantazie dalece předčí ostatní tvůrce dětských filmů. Z ohledu vyprávění a obsažených významů se sice může "Ponyo" jevit jako autorovo nejslabší dílo, ale co do obrazotvornosti a hravosti je nejsvobodnější..