Pěstuj si pravačku, jeden z Godardových filmově nejanarchističtějších a nejvtipnějších filmů, v sobě skrývá tři poměrně nezávislé narativní linie: v první z nich se postava filmového tvůrce nazývaná okolními lidmi občas Princ a občas Idiot (hraná značně sebeironicky samotným Godardem) snaží dopravit kotouče s filmem během dvaceti čtyř hodin producentovi; v druhé sledujeme dokumentaristicky zaznamenávané zkoušení písní skupiny Les Rita Mitsouko v hudebním studiu; v poslední linii se pak odehrávají bizarní setkání mezi Individuem a Mužem. Jedním z témat, jež propojují tyto linie, je zkoumání samotného procesu tvorby, který explicitně zobrazují scény se skupinou Les Rita Mitsouko a méně explicitně celý film svou vlastní rozbitou formou, umožňující divákovi, aby si dílo do značné míry skládal dohromady jaksi sám.

Pěstuj si pravačku se nesnaží působit jako dokonale vyhotovený a už dávno zakončený výtvor - spíše je čímsi, co se jakoby teprve utváří před našima očima, chaotickým děním smyslu, osvobodivým nabízením všech možných potencialit významů, emocí, filmu. Godard v tomto svém fragmentárním snímku využívá s mistrnou lehkostí typické prvky své nenapodobitelné poetiky (montáž bez ustání vytvářející nečekaná spojení obrazů, zvuků, hudby a slov; statickou, nicméně s kompozicí obrazu a světlem nesmírně jemně a precizně pracující kameru; používání citací z literatury namísto konvenčních dialogů atd.), aby stvořil dech vyrážející dílo plné humoru, myšlenek a poezie.