Pozoruhodné drama Padlé ženy natočil skotský herec Peter Mullan. V mnoha ohledech šokující a drásavý snímek byl inspirován skutečnými lidskými osudy z Irska v polovině šedesátých let 20. století, jak je zaznamenal dokumentární film Sex v chladném...
Popis
Pozoruhodné drama Padlé ženy natočil skotský herec Peter Mullan. V mnoha ohledech šokující a drásavý snímek byl inspirován skutečnými lidskými osudy z Irska v polovině šedesátých let 20. století, jak je zaznamenal dokumentární film Sex v chladném podnebí (1998). Čtyři ženy v něm mluvily o životě, zčásti stráveném v domech řádu milosrdných sester Marie Magdalské.
Po vzoru prodejné hříšnice, která nabízela tělo chlípníkům, ale díky pokání, odříkání a usilovné práci nalezla spasení, měly i tyto „padlé ženy“ očistit své „nestoudné“ duše. Místo toho však byly vystaveny psychickému i fyzickému teroru. – Scenárista a režisér Mullan vychází z otřesného svědectví a sleduje dramaticky vyhrocené osudy tří dívek, které se v klášteře ocitly z různých „modelových“ příčin, jejichž společným jmenovatelem bylo zrůdné pokrytectví bigotní společnosti. - Margaret se stala obětí znásilnění ve vlastní rodině, Bernadette, vyrůstající v sirotčinci, byla pro katolické puritány až příliš vyzývavá a Rose je svobodná matka. V řádu milosrdných sester se tyto „provinilé“ dívky žádného milosrdenství nedočkají.
Mezi otrockou prací v prádelně a modlitbami jsou neustále ponižovány, zastrašovány, bity i sexuálně zneužívány. Avšak právě proto se z nich zvolna stávají osobnosti, vědomé si hodnot prostého lidského života. – Drama je natočeno strohou ruční kamerou, jež mu spolu s vybledlým obrazem a s „tělesnými“ hereckými výkony hlavních aktérek dodává drtivě autentickou atmosféru. Autor dosahuje trýznivého účinku i v momentech, kdy dívky nejsou fyzicky týrány. Klíčová je „koncentráková“ scéna, v níž jeptišky ve sprše hodnotí tělesné proporce nahých ponížených dívek. – Postavy ovšem rozhodně nejsou černobílé; jeptišky jednají vesměs podle přesvědčení, v němž byly vychovány, a ne všechny dívky jsou andělské bytosti. – Snímek, který svým tématem rozhodně není v britské kinematografii ojedinělý, vyvolal v náboženských kruzích (především ve Vatikánu a v USA) útočné reakce, stejně jako každé dílo, dotýkající se „nedotknutelných“ tabu a zatvrzelých doktrín katolicismu.
Tvůrce navzdory zjevnému rozhořčení nenatočil protikatolický pamflet, ale drama o institucionalizované teokratické krutosti, „ospravedlňované“ anachronickými představami o mravnosti, chlípnosti a spasení. Chtěl jím připomenout dlouho zamlčovanou křivdu, spáchanou na tisících dívkách, a zdůraznit, že tyto dickensovské polepšovny, barbarsky odpírající právo na svobodný život ženám, které nespáchaly žádný zločin, byly v Irsku zrušeny teprve před osmi lety...
Po vzoru prodejné hříšnice, která nabízela tělo chlípníkům, ale díky pokání, odříkání a usilovné práci nalezla spasení, měly i tyto „padlé ženy“ očistit své „nestoudné“ duše. Místo toho však byly vystaveny psychickému i fyzickému teroru. – Scenárista a režisér Mullan vychází z otřesného svědectví a sleduje dramaticky vyhrocené osudy tří dívek, které se v klášteře ocitly z různých „modelových“ příčin, jejichž společným jmenovatelem bylo zrůdné pokrytectví bigotní společnosti. - Margaret se stala obětí znásilnění ve vlastní rodině, Bernadette, vyrůstající v sirotčinci, byla pro katolické puritány až příliš vyzývavá a Rose je svobodná matka. V řádu milosrdných sester se tyto „provinilé“ dívky žádného milosrdenství nedočkají.
Mezi otrockou prací v prádelně a modlitbami jsou neustále ponižovány, zastrašovány, bity i sexuálně zneužívány. Avšak právě proto se z nich zvolna stávají osobnosti, vědomé si hodnot prostého lidského života. – Drama je natočeno strohou ruční kamerou, jež mu spolu s vybledlým obrazem a s „tělesnými“ hereckými výkony hlavních aktérek dodává drtivě autentickou atmosféru. Autor dosahuje trýznivého účinku i v momentech, kdy dívky nejsou fyzicky týrány. Klíčová je „koncentráková“ scéna, v níž jeptišky ve sprše hodnotí tělesné proporce nahých ponížených dívek. – Postavy ovšem rozhodně nejsou černobílé; jeptišky jednají vesměs podle přesvědčení, v němž byly vychovány, a ne všechny dívky jsou andělské bytosti. – Snímek, který svým tématem rozhodně není v britské kinematografii ojedinělý, vyvolal v náboženských kruzích (především ve Vatikánu a v USA) útočné reakce, stejně jako každé dílo, dotýkající se „nedotknutelných“ tabu a zatvrzelých doktrín katolicismu.
Tvůrce navzdory zjevnému rozhořčení nenatočil protikatolický pamflet, ale drama o institucionalizované teokratické krutosti, „ospravedlňované“ anachronickými představami o mravnosti, chlípnosti a spasení. Chtěl jím připomenout dlouho zamlčovanou křivdu, spáchanou na tisících dívkách, a zdůraznit, že tyto dickensovské polepšovny, barbarsky odpírající právo na svobodný život ženám, které nespáchaly žádný zločin, byly v Irsku zrušeny teprve před osmi lety...