Ali (Navid Akhavan) a jeho kamarád Merdad (Pourya Mahyari) riskují své životy, aby propašovali z Íránu do Vídně Aliho synovce Armana (Sina Saba) a neteř Azy (Elika Bozorgi). Ve Vídni čekají na děti jejich rodiče, kteří v Rakousku již dostali politický azyl. Celá skupina se po několika komplikacích ještě na území Íránu nakonec dostane do turecké Ankary, kde čeká na transport do Rakouska.

Do Ankary se přes vysoké íránské hory dostává i další skupina hrdinů, rodina tvořená Hassanem (Payam Madjlessi), Lale (Behi Djanati Ataï) a jejich synem Kianem (Kamran Rad). Na cestě jen těsně uniknou zatčení a deportaci do íránského vězení, a proto je i jejich postoj k dalšímu vývoji událostí značně skeptický. Základní morální otázky jsou nasnadě: „Není zbabělé opustit svoji zemi? Není lepší zůstat ve vlasti a snažit se změnit běh věcí přímo tam? Není útěk do exilu svým způsobem také zradou na vlastním národu?“

Obě skupiny hrdinů se potkávají ve stejném zaplivaném ankarském hotelu, kde se setkávají se zdánlivě velmi nesourodou dvojicí mužů, kterou tvoří kurdský pábitel a chronický optimista Manu (Fares Fares) a vzdělaný politický aktivista Abbas (Said Oveissi).

Ankara představuje v prvních dnech pro naše hrdiny takřka zázračný prostor plný nových možností a neomezené svobody. V hlavním městě Turecka nejsou konfrontováni s životu nebezpečnou šikanou, ani s ozbrojenými vojáky: jsou nadšeni z naprosté volnosti, z možnosti nosit jakékoliv oblečení. Během prvních dnů nejsou hrdinové vystaveni žádnému násilí, žádné formě represe.

Na malý okamžik se zdá, že svoboda je opravdu na dosah. Po několika dnech však začíná monotónní a depresivní čas čekání, během kterého se pravidelně střídají okamžiky naděje a zklamání. Klíčová rozhodnutí o udělení azylu se vydávají před úřadem organizace UHNCR patřící pod OSN – stovky uprchlíků z Íránu se každý den scházejí před budovou a společně čekají na verdikt, který rozhodne o jejich životech...