Divadelní rámec a osoba vypravěče, který v odstupu zcizuje děj, zdůrazňují záměrnou iluzívnost tohoto filmu, který předkládá další z mnoha verzí donchuánského motivu. Don Juan (Jarl Kulle) zde vystupuje jako vyhaslý tragik a trpitel, který si v pekle odpykává trest za nesčetné hříšné avantýry. Je ďáblem trestán nikoli za to, že sváděl ženy, ale protože při tom nikdy nic necítil. To už je téma povýtce bergmanovské: legendární milovník ho nezajímá jako úspěšný svůdce, ale jako zestárlý vysloužilý „donchuán", který ztratil pověstný šarm a živoří, znechucen svým údělem. Z letargie jej vytrhne mladá nevinná dívka, která v něm roznítí okoralé city. Pro pohotového satana je to další příležitost, jak Juanovi připravit ještě horší pekelná muka: nechá ho prožít utrpení z nemohoucnosti milovat právě ve chvíli, kdy začne toužit po skutečné lásce. Jeho staré praktiky trapně selhávají a uvrhávají někdejšího svůdníka v hluboký smutek. Ačkoli tento film nepatří k Bergmanovým stěžejním dílům, je zajímavým ironickým příspěvkem do milostné problematiky.